 |
|
Mezi válkami patřila židovská kultura v Československu k tomu nejzajímavějšímu, co jsme nabízeli Evropě. A především Praha měla i díky tomu pověst otevřeného tolerantního města. Většina českých Židů holocaust nepřežila. Poválečný režim znamenal další ohrožení jejich tradic, kultury i životů. Kdo jsou dnešní Židé v Česku a jaký život vedou? A jak pohlížejí na traumatizující minulost? Po osudech židovského rodu Pachnerů z Havlíčkova Brodu pátraly žákyně malé venkovské školy ve Štokách v rámci celosvětově proslulého projektu Zmizelí sousedé. A našly i žijící potomky rodiny, jejíž příslušníci většinou zahynuli v koncentračních táborech. Spisovatelka Zuzana Peterová byla vychována v ortodoxním židovském duchu a stejně vychovává i svoje čtyři děti, spolu s nežidovským manželem, který se chystá ke konverzi. A mladá učitelka na židovské škole Tereza Foltýnová po studiích v Jeruzalémě učí v Česku židovskou výchovu. Co pro ně znamená holocaust? Proč dodržují náročná přikázání judaismu? A cítí se tolik let po válce v České republice v bezpečí? O to a o mnoho dalších věcí se zajímali redaktor Michal Komárek a režisérka Dagmar Smržová.
Fenomén podle Adama Černého: „Kdysi tu žili Modche a Rézi“
Pořád se to vrací a přesto se kolektivní paměť obnovila jen pramálo. Přitom ještě o pár generací nazpět žili Češi v úplně jiné společnosti. Za Rakousko Uherska měli nejen mocnáře a vládu ve Vídni, ale měli v kostech staletou zkušenost ze života v mnohonárodním státě a ve společnosti, v níž se národy a národnosti vzájemně prolínaly a mísily. Když už Češi dosáhli, aby měli vládu v Praze, stále jim zůstal etnicky různorodý stát, takže prostředí, ve kterém žili, se zgruntu nezměnilo. Dnes se mnozí z ničeho nic tváří, jakoby tu od jaktěživa žili pouze oni a netuší, že matriky, případně jejich vlastní geny, by je usvědčily když ne z hlouposti, tak z bláhovosti.
V hlavním městě se po staletí četly české i německé knihy a noviny a ty knihy a noviny nečetli pouze Češi a Němci, ale také hojně přítomní Židé. Ti všichni tu byli odedávna. Odlišovaly snad jen sledy přistěhovaleckých vln a vlnek, ale to je z pohledu historie zanedbatelné. Němce zval k usazení v zemích koruny české Přemysl Otakar II. a například přítomnost Židů už na počátku 9. století se dá vyčíst z přípisu solnohradského biskupa Arna. Koneckonců první písemný popis Prahy máme díky uchované zprávě židovského obchodníka a diplomata Ibrahima ibn Jakúba patřícího k poselství, které vyslal k císaři Ottovi I. kordóbský kalif al-Hakam II a které v letech 965-966 navštívilo střední Evropu. Hlubší a širší povědomí o rozmanitosti společenství, ve kterém Češi žili, se takřka úplně vytratilo. Bohužel, stejně tak se vytratily z paměti kořeny antisemitských předsudků. Například, že podle kanonického práva byli od středověku Židé pokládáni za „otroky a vězně římské říše“ a že nesměli zaměstnávat křesťany, vlastnit půdu, zabývat se zemědělstvím, zato za hlavní zdroj obživy jim byl určen obchod s penězi, činnost křesťanům zakázaná. Odtud se v mnohých hlavách zahnízdil předsudek, že „Židé jsou na peníze“. Naštěstí se ještě v paměti uchovává, že z podobné myšlenkové zabedněnosti vyrostly koncentrační tábory. Co se ale z povědomí vytratilo důkladně, je památka na dobu, kdy se český, německý a židovský živel v našich krajích mísil a vzájemně ovlivňoval. Odkud by se bral smysl pro ironii, schopnost tropit si žerty z vlastního osudu, když nám zrovna nepřeje, než od příslušníků národa, se kterým jsme pobývali vedle sebe a pospolu a který má zkušenost se těžkým životem nesrovnatelně hlubší a delší? Jestli si Židé vypravují, že když rabi Jehošua tvrdil, že o šabatu nechal připravovat jídlo o čtyřiceti osmi chodech, tak určitě přeháněl buď v pohostinnosti nebo ve svých řečech, tak vtipně vyjádřenému rozporu rozumějí Židé a stejně dobře i Češi. Prolínání a ovlivňování je ještě více zřetelné v knihách, u nichž si ani mnozí Češi neuvědomují, kdo je napsal. Knihy jako Muži v offsidu, Hostinec u kamenného stolu či Bylo nás pět čtou Češi jako zcela svoje vlastní a většina z nich ani nepřemýšlí, kdo to byl Karel Poláček. Mysleli na to nacisté, a proto Karel Poláček stejně jako mnoho jiných skončil v koncentračních táborech ne proto, že by kdy něco provedl, ale že měl podle měřítka jedné zvrácené ideologie nepatřičné předky. Z Poláčkových děl vycítíme atmosféru první republiky, ale života Židů v Čechách se dotýkají jen místy. Proto se vyplatí vyhledat některé z vydání knihy Vojtěcha Rakouse Modche a Rézi. Ožije před námi vesnické soužití Čechů a Židů, cosi, co tu po staletí existovalo a co utvářelo zkušenost našich předků a co zničil nacismus dělící lidi na kategorie podle původu. Takové osudy si jistě zaslouží zapamatovat. Příslušníků generace, kteří si pamatují druhou světovou válku, zbývá pomálu, ale snad je ještě dost pamětníků jiného režimu, který také třídil lidi podle původu a děti s „nevhodnými rodiči“ sice neposílal do Terezína a do Osvětimi, ale upíral jim třeba možnost dostat se střední či vysokou školu. Tato část kolektivní paměti by se neměla vytratit a neplatí to pouze o Češích a Židech, ale o Evropě jako celku, protože tady se obě chorobné ideologie zrodily a šířily se do světa. Je to dluh vůči těm mrtvým i pojistka proti recidivě. A je tu ještě mnohem víc, co by se nemělo vytratit. Je tu myšlenkové bohatství obsažené v talmudických legendách a v problémech, které talmud řeší či jejichž řešení napovídá. Jsou v něm příběhy postihující širokou lidskou zkušenost, které dokáží popsat nejen s osvobozujícím humorným nadhledem, ale i s porozuměním pro touhu a stesk. Například se v něm praví, že se skonem přátelství umírá i anděl, který ho střežil. Proto se leckdy snažíme uchovat vztah k blízké bytosti, který se zdá skomírat na úbytě. Chceme si tak udržet nejenom pouto s onou bytostí, ale záleží nám i na andělovi, který se nad oním vztahem vznáší. |
