 |
||
|
VÝSTAVA "NEZTRATIT VÍRU V ČLOVĚKA..." 23. 5. - 18. 6. 2006, Praha
Putovní výstava VKC ŽMP"Neztratit víru v člověka… Protektorát očima židovských dětí" Od 23. 5 . do 18. 6. 2006 v Křížové chodbě Karolina v Praze, Ovocný trh 3, 116 36 Praha 1 Otevřeno denně kromě pondělí 10 - 18 hodin Vstupné na výstavu: 20,- Kč a 10,- Kč pro školní skupiny Kurátorka výstavy Neztratit víru v člověka… Protektorát očima židovských dětí: Marie Zahradníková (marie.zahr@jewishmuseum.cz) Téma holocaustu se v poslední době objevuje na veřejnosti poměrně často: bylo napsáno mnoho knih, natočena řada dokumentů, tématika byla začleněna do školních osnov i nového Rámcového vzdělávacího programu, realizují se projekty, jejichž předmětem je pátrání po zmizelých sousedech, kteří v průběhu druhé světové války zmizeli z měst a obcí, kde jejich předci celá staletí žili. Právě devadesátá léta byla také jakýmsi psychologickým přelomem pro ty, kteří hrůzy holocaustu zažili osobně: někteří z nich začali vzpomínat, vydávat svědectví, účastnit se besed se školami, vedeni jediným motivem: Aby se TO nezapomnělo, aby se TO již nikdy nemohlo opakovat. Že jde o tematiku aktuální, dokazují i současné snahy popíračů holocaustu, kteří na podzim roku 2005 začali rozesílat do českých škol brožuru popírající holocaust, včetně existence plynových komor. Záměrem nového vzdělávacího projektu je prostřednictvím putovní panelové výstavy zprostředkovat především žákům a studentům základních a středních škol seznámení s židovskou menšinou žijící na našem území v době před vypuknutím druhé světové války a přiblížit ji náročné téma holocaustu. Výstava dětem a mladým lidem představí různé aspekty života Židů v Protektorátu Čechy a Morava, a to z pohledu jejich tehdejších vrstevníků. Doprovodné programy a materiály jim umožní poznávat danou problematiku aktivně. Celý projekt bude možno začlenit do výuky dějepisu, základů společenských věd, ale i výtvarné a estetické výchovy. Pokrývá i některá průřezová témata definovaná Rámcovým vzdělávacím programem pro ZŠ a SŠ (zejména Multikulturní výchovu a Výchovu demokratického občana). Koncepce výstavy: Výstava je realizována na 20 výstavních panelech. Její koncepce spočívá ve využití konkrétních osudů jednotlivých židovských dětí a rodin. Vycházíme z toho, že vyprávět osudy jednotlivců je pro pochopení minulosti mnohem přínosnější než pouhý výčet faktů, čísel a dat. Pro skutečné přiblížení problematiky očima dětí byly využity autentické materiály, často vytvořené právě dětmi: úryvky z deníků, korespondence, kresby ze sbírky dětských kreseb z Terezína, dětské časopisy, fotografie dětí, dobový tisk a další obrazové i tištěné dokumenty. Svědectví vrstevníků umožní žákům a studentům lépe se vcítit do událostí třicátých let, druhé světové války a zejména do situace perzekuované židovské menšiny. Prostřednictvím prvního výstavního panelu budou mladí návštěvníci vtaženi do příběhu šesti svých vrstevníků, kteří se jim zde nepředstavují jako ubohé, osudem stíhané židovské děti, ale jako úplně obyčejné děti, které žijí ve třicátých letech spokojeným životem v kruhu své rodiny a přátel. Na dalších panelech jsou na pozadí válečných událostí rozvinuty jejich osudy a osudy jejich rodin v průběhu válečných let. Tyto "děti" jsme volili tak, aby jejich příběhy pokryly celou škálu událostí a podaly tak pokud možno komplexní obraz situace Židů za 2. světové války (jsou mezi nimi např. ukrývané dítě, Wintonovo dítě, dítě s polovičním židovským původem atd.). Při doprovodném programu budou účastníci pracovat s výstavou ve skupinách, z nichž každá bude sledovat jeden dětský osud, který v závěru porovná s osudy ostatních pěti dětí. Samostatná práce žákům a studentům umožní pochopit, že válečné události a proces holocaustu nejsou jen dějinnými fakty, ale také příběhy konkrétních lidí. Přestanou tyto události vnímat černobíle a uvědomí si, že jejich oběťmi a strůjci nebyli dějiny, ale lidé jako jsou oni sami.  Součástí instalace bude i interaktivní webová stránka, na které se návštěvníci dozví více o událostech o osobách představených na výstavě a budou si moci stahovat i archivní dokumenty, pocházející z archivu Židovského muzea v Praze. Jako doprovodné programy k výstavě se uskuteční každodenní projekce dokumentů ve výstavních prostorách a několik besed s pamětníky - těmi z dětí, které jsou představeny na výstavě a které holocaust přežily. Besedy s pamětníky budou natáčeny a v digitální podobě archivovány pro další využití. Osobní setkání s pamětníkem, jeho vyprávění a možnost se sám ptát, tvoří důležitý pedagogický moment, navíc je spojnicí historie se současností a tvoří z projektu aktuální téma. Zároveň musíme pamatovat na to, že pamětníci stárnou a že nyní je jedna z posledních možností, kdy se s nimi mladí lidé (ale samozřejmě nejen mladí) mohou osobně setkat. Více informací naleznete na www.jewishmuseum.cz/neztratitviru Výstava byla realizována s finanční podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Státního fondu kultury ČR a Ministerstva kultury ČR. Výstava bude zahájena v Křížové chodbě Karolina v Praze 22. května 2006, za účasti pamětníků a těch z "dětí" představených na výstavě, které holocaust přežily. Úvodní proslov pronese ministryně školství ČR Petra Buzková. Rozhovor s Marií Zahradníkovou, kurátorkou výstavy "Neztratit víru v člověka…" Pro koho je výstava určena? Výstava je určena v první řadě pro školy, zejména pro 7. až 9. ročníky základních škol a pro střední školy, ale samozřejmě i pro nejširší veřejnost. Jakožto Vzdělávací a kulturní centrum ŽMP se ale orientujeme především na školy. Co podnítilo uspořádání této výstavy? V ČR se od devadesátých let změnil přístup ke vzdělávání o holocaustu. Z vlastní pětileté zkušenosti lektorky ve VKC vím, že povědomí o tom, že v našem státě existovala židovská menšina, je stále širší. Stejně tak mají dnešní školáci, ale především středoškolští studenti, stále rozsáhlejší vědomosti o událostech druhé světové války, slovo holocaust už pro ně zpravidla není slovem neznámým. Na druhou stranu je pravda, že pouhá znalost definice slova neznamená, že si umějí představit, co se za ním skrývá. Na tomto poli je stále co dělat. Při koncepci výstavy jsme vycházeli především z toho, že pokud divákům přiblížíme několik konkrétních dětských osudů, a to na základě fotografií, deníků či dobových dokumentů, umožníme jim tak lépe poznat, co se od sklonku třicátých let v Československu dělo. Proč právě toto téma? Domnívám se, a jistě nejsem jediná, že toto téma je stále aktuální. Zejména proto, že holocaust je událostí jedinečnou, dodnes těžko pochopitelnou, a že je nutné stále hledat možná vysvětlení, kde selhala demokracie, kde selhal tehdejší systém, zkrátka jak se něco takového v civilizovaném světě mohlo stát. Dalším důvodem je to, že očití pamětníci tehdejších událostí stále žijí, bohužel však stárnou a je nejvyšší čas jejich svědectví zaznamenat. Dále je to také splácení dluhu minulosti: o této kapitole se v socialistickém Československu prakticky nehovořilo, dodnes mají mnozí nežidovští pamětníci, ale i jejich potomci, jistý odstup či dokonce výhrady, proč by se o tomto tématu mělo mluvit, proč by se měla vytahovat minulost. A v neposlední řadě jsou alarmujícím důvodem snahy popíračů holocaustu. Jakým způsobem jste vybírali děti, které na výstavě představujete? Naším záměrem bylo vybrat takové osudy, které by pokryly co nejširší "škálu osudů" - proto jsou zde zastoupeny děti s částečným židovským původem, na které se ovšem vztahovala všechna protižidovská opatření. Je naprosto příznačné, že právě jejich osudy byly různé: jedno dítě zahynulo v 15 letech v Osvětimi, druhé bylo deportováno do Terezína až na počátku roku 1945 - roli zde sehrál věkový rozdíl mezi nimi - necelých šest let. Dále jsme vybrali tzv. "Wintonovo dítě", které přežilo válku v Anglii díky prozíravosti svých rodičů, kteří ovšem později zahynuli v Osvětimi. Pak je zde chlapec a dívka, kteří přežili Osvětim a pochody smrti a další. Jedná se jen o výstavu, nebo budou k dispozici i nějaké další programy? Výstava je z praktických důvodů koncipována jako putovní, panelová: je tomu tak proto, aby se lépe převážela a mohla být instalována ve školách, muzeích či jiných kulturních zařízeních a nebyla příliš náročná na instalaci a prostor. Vycházíme z našich dosavadních zkušeností a cennými zkušenostmi našich kolegů ze zahraničí, zejm. Domu Anny Frankové v Amsterodamu. V Karolinu ovšem bude výstava doplněna i řadou trojrozměrných předmětů a autentických dokumentů umístěných ve vitrínách. Bude zde také každodenní projekce dokumentů s tématikou holocaustu a za nejvíce důležité pokládám besedy s pamětníky - někdejšími dětmi, které naše výstava představuje. Někteří z nich přijedou ze zahraničí - z Izraele, USA či Kanady. Jak se na tvorbě výstavy odrazily vaše dosavadní zkušenosti? Velmi inspirativní je projekt Zmizelí sousedé, ve kterém jsou školy - skupiny i jednotlivci - vyzýváni, aby pátrali po osudu svých někdejších židovských sousedů - obyvatel měst a obcí, kteří se doslova ztratili za druhé světové války. Druhá fáze projektu, nazvaná Pocta dětským obětem holocaustu, byla vyhlášená v loňském roce. Výsledky této druhé fáze, ve které studenti a žáci zhotovují pamětní desky židovským žákům těch samých škol, kteří byli z výuky vyloučeni počátkem školního roku 1941/42 a z nichž většina zahynula. Také poznatků získaných v tomto projektu jsme mohli využít při tvorbě výstavy "Neztratit víru v člověka…" Naše výstava má sloužit především jako první informace o tématu pro školy a poté jako motivace na zapojení se do některého z probíhajících projektů, ať už jsou to Zmizelí sousedé nebo například projekt "Nicolas Winton - Loterie života". V čem spatřujete hlavní klady výstavy? Jak už z názvu výstavy vyplývá, chtěli jsme přiblížit každodennost v Protektorátu Čechy a Morava a postup protižidovských nařízení a zákazů právě pohledem dětí. Výstava vypovídá prostřednictvím zážitků vrstevníků návštěvníků, na malé ploše představuje osobní zážitek a staví ho do historických souvislostí. Výstava je zároveň koncipována pro různé typy návštěvníka: ty, kteří získávají informace především prostřednictvím obrazu, ty, kteří vnímají a pamatují si věci prostřednictvím příběhů i ty, kteří potřebují fakta. Co dalšího chystáte? Doplňkem výstavy bude postupně doplňovaná interaktivní webová stránka. Stěžejní záměry stránky jsou dva: a) vytvořit moderní, poutavou formu webové stránky, se kterou by žáci a studenti rádi pracovali, b) poskytnout studentům i učitelům materiály ke stažení, které bude možno využít při výuce. Máme potvrzeno, že toto by pedagogové skutečně ocenili. Třetí záměr je potom využít dosavadní absence podobných stránek v ČR, přičemž trendem moderní pedagogiky i výstavnictví je právě i virtuální podoba výstav. Co Vás při vytváření výstavy nejvíce zaujalo? Pro mě osobně to bylo hlubší proniknutí do každodennosti v Protektorátu Čechy a Morava a uvědomění si, že život běžel normálně dál, ne však pro ty, kteří byli označeni za Židy. Právě ta paralelnost dvou najednou násilně vzniknuvších oddělených světů mi připadá nejděsivější. Jak říká malířka Chava Pressburgerová, sestra zahynuvšího Petra Ginze: "Vše se zdá fungovat jako jindy a jen postupně je omezována svoboda Židů." Největším přínosem pak bylo osobní setkání s pamětníky. Příběh Růženky Friedové-Blechové, narozené 26. 1. 1934 v Praze Můj tatínek pocházel z početné židovské rodiny, která žila v Praze už po několik generací a do společnosti byla plně začleněna. Dědeček se ještě oblékal tradičně a dodržoval staré zvyky, ale zároveň i držel krok s dobou. Moje nejranější dětství bylo plné pohody: měla jsem hodné rodiče, hračky a všechno, co si malé dítě může přát. Chodila jsem s dětmi našich sousedů do nejbližší mateřské školky, kde se mezi námi nedělaly žádné rozdíly, takže jsem měla hodně kamarádů a moc jsem se těšila do "velké" školy. Hodlala jsem číst všechno a pořád. Všechno ale bylo jinak. V roce 1940 byla židovským dětem zakázána školní docházka do státních škol a zůstala jediná možnost: chodit do židovské školy v Praze 1, Jáchymově ulici. Nemohla jsem svým šestiletým rozumem pochopit, proč nemohu jít do první třídy společně s ostatními dětmi, které jsem znala z mateřské školy. V roce 1941 bylo židovským dětem zakázáno jakékoliv vzdělání. Od té doby bylo všechno jinak, než jak jsem si vysnila a přála. Učili jsme se v kroužcích a scházeli v bytech (v tzv. bytových školách). Naši učitelé riskovali zatčení a deportaci do koncentračních táborů, protože Židé se nesměli scházet více než po dvou a jeden udavač mohl zničit život i učiteli, i nám. V mém případě se tak nikdy nestalo, ale prozrazení jsme se všichni báli. Vyučování bylo zajímavé, byla to ostatně jediná změna a možnost setkávat se s ostatními dětmi. Dříve nebo později jsme stejně přišli k zapečetěným dveřím a nikdo nám neotevřel. To bylo znamení, že učitel nebo učitelka byli zařazeni do transportu. Ani my, žáci, jsme v takový den zpravidla nepřišli v plném počtu - někteří šli do transportu se svými rodiči. Moji kamarádi a kamarádky postupně mizeli, abych je už nikdy neviděla. Na samém počátku roku 1945 jsme byli s otcem zařazeni do jednoho z posledních transportů a odjeli do Terezína. Všichni moji příbuzní - tetičky, strýcové, bratranci a sestřenice - byli deportováni mnohem dříve, z Terezína pokračovali do dalších koncentračních táborů a válku nepřežili. Nikdy jsme se nedozvěděli, kde byli umučeni - snad v Osvětimi v plynových komorách. V době, kdy jsme přijeli do Terezína my, nemohli již nacisté odvážet vězně, protože armády protihitlerovské koalice postupovaly velice rychle a osvobozovaly koncentrační tábory. V Terezíně jsem byla ubytována nejdříve v kasárnách společně se ženami, později v tzv. dětském domově. Byla to bývalá škola a pro nás děti znamenala velký pokrok: byly jsme v dětském kolektivu a mohly zpívat nebo recitovat básně, na které jsme si vzpomněly. Mohly jsme sdílet své dětské názory a přání a měli jsme skvělé vychovatele, kteří nás chápali a rozuměli nám. Když byl Terezín v květnu 1945 osvobozen, vrátili jsme se s otcem domů. I když byl těžce nemocen, byli jsme šťastní, že je po válce a já jsem byla přesvědčená, že všechny starosti jsou za mnou, a že mne čeká jen všechno dobré. Byla jsem vytáhlá, hubená jedenáctiletá holčička - už ne dítě, ale ještě ne dospělá. Nastoupila jsem do páté třídy základní školy, kam jsem věkem patřila, a zjistila jsem, že nebude všechno jednoduché. Moje vědomosti byly naprosto neúplné a musela jsem dohánět základy všech předmětů. Když jsem jakžtakž dohnala zpoždění v učivu a vyrovnala se s ostatním, dozvěděla jsem se, že jsem nemocná. Z Terezína jsem si přivezla tuberkulózu, a ta v roce 1946 propukla. Znamenalo to , že jsem na mnoho měsíců musela do plicního sanatoria. Po návratu jsem už v Praze nenašla žádnou z mých několika bývalých židovských kamarádek, které přežily válku, protože odjely s rodiči do Izraele. Ve škole jsem byla samozřejmě znovu jedna z nejslabších, ale spolužáci i učitelé mi hodně pomohli, takže jsem později mohla pokračovat na gymnáziu a ukončit jej maturitou. Pak už bylo všechno, jak má být a jak jsem si přála: nastoupila jsem do zaměstnání, vdala se a dálkově vystudovala. Mám tři děti, dnes už dospělé, a dva vnuky. Myslím, že jsem prožila dobrý život - jen to zmařené válečné dětství a zkáza celé rodiny se mi stále připomíná a vzpomínky dodnes bolí. Projekty "Zmizelí sousedé" a "Pocta dětským obětem holocaustu" Projekt Zmizelí sousedé vybízí mladé lidi k pátrání po sousedech, kteří z jejich nejbližšího okolí zmizeli převážně v období 2. světové války. Projekt je metodickou inspirací, jak zpracovat období holocaustu v souladu s rámcovým vzdělávacím programem MŠMT na všech vzdělávacích úrovních (zejména základní, střední, gymnaziální i střední odborné) do školního kurikula a zároveň výzvou k setkání s poslední generací svědků událostí holocaustu, zejména k vyhledání jeho obětí. Jeho výstupy jsou v první fázi centrální (výstava Zmizelí sousedé o 12 panelech, sborník, metodická publikace), v další fázi (od roku 2003) převážně místní - výstavy, webové stránky, brožurky a sborníky, video dokumentace. Pocta dětským obětem holocaustu je vlastně II. metodickou fází projektu Zmizelí sousedé. Projekty jsou autorsky zpracovávané samostatně jednotlivými školami. Zdůrazňuje osudy převážně židovských žáků a studentů té školy, kterou dnešní studenti a žáci navštěvují. Vzniká tak studentská (žákovská) autorská práce jejíž součástí je mj. pamětní plakát umístěný ve škole. V digitální kopii se tento plakát vytvořený studenty stává součástí originální společné putovní výstavy s cílem místní, národní a mezinárodní prezentace studentské práce, kterou představují v rámci možností autoři sami. V roce 2005 se skládá tato výstava ze 7 panelů. Jejich počet bude dále narůstat. O.s. Zapomenutí může, pokud je škola přihlášena do projektu s potřebným předstihem několika měsíců, pomoci financovat tisk tohoto plakátu. Většinou jde o finanční spoluúčast (město, obec, region či škola hradí tisk doprovodných brožurek, případně zajišťuje překlad, my hradíme tisk velkoplošných plakátů, celkové katalogy k výstavám, výstavy aj.). Přednost je dávána těm školám, které v souladu se zadáním této fáze projektu mají podklady v dostačující technické kvalitě a připraví grafický návrh na základě většinou několikaměsíčního průzkumu zcela samostatně. Školy se mohou do projektu přihlašovat průběžně zasláním vyplněné přihlášky umístěné na www.zmizeli-sousede.cz na níže uvedený email. Vítané jsou ale samozřejmě i jiné výstupy - webové stránky, autorské audio nebo video dokumentace aj. Obě výstavy byly přeloženy do angličtiny a v celkovém počtu 19 panelů a od jara 2006 budou prezentovat práci českých žáků a studentů v zahraničí. Kromě připomínky nedávné historie z nejbližšího okolí tak projekt nabízí mj. posílení identity českých škol vytvořením inspirativního pilotního materiálu, který se týká bývalých zapomenutých spolužáků. Místní výstavy pomáhají objevit nové souvislosti, propojují různé instituce (rodina - škola - kulturní centra - místní zastupitelstva - knihovny - archivy a dobrovolné spolupracovníky), posilují identitu obcí. Společná putovní výstava zajišťuje studentům společenské ocenění jejich práce a zasahuje ještě širší okruh veřejnosti. První prezentace tohoto projektu proběhla 14. června 2005 pod záštitou Senátu Parlamentu ČR a Magistrátu hlavního města Prahy. Projekt je zatím prezentován v podobě sedmi panelů z různých lokalit (České Budějovice, Telč, Plzeň, Litomyšl, Varnsdorf, Chotěboř). Většina těchto prací je již doplněna doprovodnými brožurkami. Bližší informace: www.zmizeli-sousede.cz a www.jewishmuseum.cz Marta Vančurová - o.s. Zapomenutí tel. 603 147 074, martavan@gmail.com Marie Zahradníková - Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze marie.zahr@jewishmuseum.cz; tel.: 224 814 926, 222 322 935 "Soutěž Daniel" Součástí instalace v Křížové chodbě Karolina bude i výstavka vítězných prací výtvarné kategorie 3. ročníku celostátní soutěže Daniel, vyhlášené Národním institutem dětí a mládeže MŠMT ČR a slavnostní vyhlášení vítězů kategorie výtvarné, historické i literární. Vyhlášení se bude konat 23. 5. 2006 od 11 hodin. Kontakt Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze Maiselova 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 325 172, fax 222 318 856 e-mail: education@jewishmuseum.cz http://www.jewishmuseum.cz Mgr. Marie Zahradníková Tel.: 224 814 926 Mobil: 608 611 787 e-mail: marie.zahr@jewishmuseum.cz |
||
